“Špáča” končí.
„Špáča“ končí. Trenér Sepekova Martin Španvirt o postupu, bolesti zad i vztahu ke klubu
Martin Španvirt, známý v sepekovském fotbale spíše jako Špáča, se po dvou sezonách loučí s rolí hlavního trenéra A-týmu. Kvůli vážným problémům se zády musel dočasně přerušit jakékoliv sportovní aktivity a ze zdravotních důvodů končí i ve funkci. V rozhovoru pro klubový web vzpomíná na své začátky, trenérské i hráčské štace, postup z I.B třídy a otevřeně mluví o tom, co mu bude nejvíc chybět.
Obsáhlý rozhovor přinášíme ve dvou dílech. Ten první si můžete přečíst níže:
Hráčská minulost
Pamatuješ si, kde a kdy jsi s fotbalem začínal?
V 5 letech, takže někdy v 84. roku, na škvárovém hřišti v Milevsku. Deprimující otázka, je to pravěk😊
Kdo tě k fotbalu přivedl?
Přivedl jsem se k němu tak nějak sám. Pořád jsem do toho někde mlátil, doma venku. Na fotbal mě pak vzal samozřejmě táta. Ještě tam ale nebyla moje kategorie, tak mě strčili ke starším klukům do brány, ale jen na tréninky. Tenkrát to vedl pan Kučera starší. Na své vrstevníky jsem si musel chvilku počkat. Ti se po nějakém čase dali dohromady, zformoval to tréňa Bican a společně jsme prošli celou mládež, až na poslední rok v dorostu.
Na jakém postu jsi nejraději hrával?
Kdekoli v prostředku. Zejména ve středu zálohy. Později pak v jednom ze stoperů. Tenkrát se ještě hodně hrálo v prostředku za sebou. Nebyl jsem asi úplně křídelní hráč, ale i tam jsem často hrával.
Které kluby jsi během hráčské kariéry vystřídal?
Milevsko, Dražice, Čížovou, Branice a Božetice.
Na které období vzpomínáš jako hráč nejraději?
Na mládežnické kategorie skoro na všechny, nejvíc mě bavil asi mladší dorost. Na dospělou asi nejvíce na Dražice. Hráli tenkrát první sezonu krajský přebor, byl jsem tam na hostování z Milevska a hodně se tam tím žilo. Navíc se podařilo dohrát soutěž v pohodě někde v prostředku. Měli jsme skvělé jaro a prohráli jen s Pískem, který postupoval a pak až ještě poslední zápas v Netolicích, které zase sestupovaly. Vedl to trenér Krátký, se kterým jsme si rozuměli, byl skvělý. Tenkrát jsem tam měl zůstat déle, možnosti k tomu byly.
Kdo byl tvůj nejtěžší soupeř, proti kterému jsi kdy nastoupil?
V mládeži to byly vždy zápasy s Vodníkama Tábor, nepamatuji, že bychom je někdy porazili, měli tenkrát velmi silný ročník, později známé osobnosti. V dorostu rád vzpomínám na kolotoč na Dukle Praha, pro mě osobně však parádní zápas a zážitek. Hrál jsem posledního a z kluků si zahrál asi nejvíc 😊 V Milevsku byli nejtěžším soupeřem „starší“ na tréninku. Vždycky se muselo něco udát, aby vyhráli. Dost mě to tenkrát štvalo, kdyby se tohle dělo v dnešní době, tak už půlka „mladých“ fotbal nehraje 😊. Pokud mám vybrat nějaký konkrétní zápas z dospělé kategorie, vzpomínám, že jednou přijela do Milevska Marila Příbram. Byl to myslím pohár, bylo horko jak sviňa, jezdil jsem „oblíbeného“ křídelníka 😊. Ale byl to nakonec celkem dobrý zápas, dost nám nadávali, protože si přijeli zastřílet, nakonec nám dali myslím jen 3.
Kdy a proč jsi ukončil aktivní kariéru?
Je to dávno, myslím, že poslední zápasy byly někdy snad ve 2009 za Božky, ale už asi poslední 3 sezony předtím jsem toho moc neodehrál. Důvodem byly neustálé zdravotní problémy spojené hlavně se zády. Nevadilo mi odběhat třeba přípravu s mužstvem, kolikrát jsem se připravoval i sám, abych se mohl vrátit, pak ale přišly nějaké obraty, větší zátěž a podobně a bylo po. Někdy to vydrželo alespoň část sezony, někdy třeba 3 zápasy a někdy se to ozvalo už v přípravě. Už jsem neměl motivaci zase běhat další přípravy, zkoušet se vracet a pak zase končit, když jsem tušil, že to stejně neklapne. Byl jsem z toho dost dole. To jsem tehdy ještě netušil diagnózu.
Trenérské začátky
Co tě přimělo stát se trenérem?
Synovec. Hrál ve starší přípravce v Milevsku, já už haproval se zdravím v Božkách. Přišla ségra, že chce s fotbalem skončit, trochu se s tím trápil. Myslel jsem, že je to škoda, začali jsme trénovat spolu individuálně, později se naskytla možnost zapojit se u jeho mužstva i jako asistent. Pak se založila sportovní centra, hlavní trenér s některými kluky po sezoně odešli do Písku. A najednou tu stáli rodiče kluků, co v Milevsku zůstali s otázkou. Tak co, vezmeš to? Aha, no tak asi jo no, co zbývá… Tak to celé vlastně začalo. Jinak synovec stále hraje, momentálně za Kamenný Újezd, tak to snad mělo smysl. Jinak bych k tomu asi nikdy nedošel a nikdy mě to ani předtím nenapadlo.
Pamatuješ si svůj úplně první trénink, který jsi vedl? Jaký byl?
Jasně. Vzali jsme tenkrát ty kluky, co zůstali, obešli kluby z okolí, zda by neuvolnili některé hráče, co si chtějí zkusit vyšší soutěž, abychom dali dohromady vůbec nějaký kádr na kraj mladších žáků a sešli se na první trénink na umělce v Milevsku. Byl jsem trochu nervózní, ale ještě mnohem více plný očekávání, jak to bude vypadat, tvořilo se de facto něco nového. Ten trénink byl skvělý, kluci vypadali zapáleně a já si tehdy říkal, že tohle by mě bavilo. Mimochodem, tenkrát jsem prvně poznal některé kluky ze Sepekova, protože s tím byla nejrozumnější domluva, díky Láďovi a Luky Budovi. A tak jsem mimo jiné, kteří již dnes bohužel nehrají, poznal třeba i Kaliho. Byl to tenkrát usměvavý a milý hošík a vlastně je pořád. 😊
Jak jsi se dostal k trenéřině v Božeticích?
Vydíráním. Stavěl jsem v Sepekově dům a chtěl jsem, aby mi Kaba z Božek udělal kuchyň. Trénoval tam tehdy přípravku, já byl volný. Říkal že jo, ale jen když to s ním půjdu dělat. Tak jsem tedy šel a mám kuchyň no. Áčku se ne úplně dařilo, Martin Kozel tam byl už strašně dlouho a chtěli, jestli to nevezmu. Nechtěl jsem, nabídl jsem se jako nějaký asistent. Stejně to moc nešlo a Kozel prostě skončil, chtěl už pro mužstvo něco nového. A tak se opakovala stejná otázka jako tenkrát v Milevsku. Vezmeš to? Božky mám rád, sorry jako, a tak jsem do toho šel.
Co se ti v Božeticích nejvíc povedlo?
Tak ne mě, ale nám. Zase se začali dělat body, což se před tím i v dobrých zápasech nedařilo a Božky to už doslova ubíjelo.
Na co z tamního období nejvíc vzpomínáš?
Všechny pozitivní věci, kterých bylo hodně, bohužel přebíjí strašná událost hned z úvodu, nehoda našeho kamaráda Tomíka po prvním zápase. To je něco, co se všemi Božeťáky i se mnou zůstane již napořád.
V čem tě tahle zkušenost posunula dál?
Vždycky když se nedařilo, nebo prohrávalo, tak jsem si na to vzpomněl a říkal si, jak je to, že prohráváme malicherné oproti tomu, co se stalo. Klidně bychom prohráli všechno, jen aby se to prostě nestalo. Vzpomněl jsem si na to kolikrát i teď tady při nezdarech v Sepekově.
Přesun do Sepekova
Kdy ses poprvé dozvěděl o možnosti vést Sepekov?
Po svém posledním zápase v Božkách od Tomáše Himla, když tady končil Jordi. Bylo to jen takové oťukávání, já tenkrát končil v Božkách a rozhodně jsem nechtěl jít trénovat do Sepekova. To rozhodnutí přišlo až po další sezoně. Ale tohle bylo asi první oslovení, pokud se o něm bavíme.
Co rozhodlo, že jsi nabídku přijal?
Možná to, že jsem chtěl do Sepekova nějak zapadnout. Byli jsme tu již dobře zabydlení, žijeme tady na okraji obce, vnímán jsem byl jako Božeťák. Chtěl jsem i víc poznat lidi, kteří tu žijí.
Jaké byly první dojmy z týmu a organizace?
Dojmy z týmu a organizace určitě veskrze pozitivní. Domluva skvělá, na schůze jsem nemusel, tabuli jsem dostal. 😊
V šoku jsem byl prvně ze stavu trávníku, ten se tenkrát ale díky počasí rapidně zlepšil a paradoxně byl tehdy možná v nejlepší kondici za tu dobu, co jsem tu byl. Nicméně dlouhodobě musím říci, že to je asi nejpalčivější otázka, se kterou se tady Sepekov potýká.
Jak bys zhodnotil kádr, který jsi v Sepekově převzal?
Kádr hodnotím vždy podle toho, jakou má účast na tréninku. A musím říci, že až na pár výjimek to bylo slušné, takže fajn. Za vzor budiž dáni příkladem Míša a Jirka Budovi a Petrys, kteří mají stabilně nejlepší čísla.
Úspěšná sezona a postup
Loni se Sepekovu povedl postup do I.A třídy. Co podle tebe rozhodlo?
Řekl bych stabilnější forma naše oproti Plané v jarní části, lepší naše defenziva, stálost našeho kádru oproti vazbě Plané na výkony vlastně zejména dvou hráčů. To vše nás všechny dovedlo až do toho posledního rozhodujícího zápasu, který jsme prostě zvládli zkušeně a více efektivně.
Jak bys popsal atmosféru v týmu během vítězné sezony?
Paradoxně pořád takovou stálou, jak na podzim, tak na jaře. Chtěli jsme hrát někde nahoře, jak šel čas, tak na jaře občas někdo něco plácnul o prvenství, ale nikdo si to tak nějak zásadně ani nepřipouštěl, natož nějaký postup, o kterém se vlastně ani nemluvilo, i kdyby to vyšlo. Vedení absolutně na nic netlačilo. Na rozdíl od Plané, která ho velmi chtěla. I to možná nakonec rozhodlo pro nás.
Který zápas ti z toho ročníku nejvíc utkvěl v paměti?
Pro mě určitě první zápas doma proti Podolí, před domácími zvědavými fanoušky, po úvodní prohře v Plané. Hráli jsme kombinačně nahoru skvěle, dali góly po pěkných situacích, po rozehrávaných standardkách. Všechno skvěle sedlo.
Kdo tě v týmu nejvíc překvapil svými výkony?
Možná to leckoho překvapí, ale pokud ta otázka stojí, kdo mě herně překvapil nad předpoklady, tak musím říci, že Pavel Novák svou schopností držet a fyzicky opracovat střed hřiště z defenzivního prostoru. Pokud tedy na zápase byl. A to narážíme na ten problém, že často i ne. Je podle mě velká škoda, že nechtěl ani pokračovat v A týmu po postupu. Měl by týmu co dát.
Byl někdo, kdo se zlepšil nad očekávání?
Asi nelze jmenovat nikoho, kdo by vyletěl formou o tak výrazná procenta nahoru, že byl měl být vyzdvižen nad ostatní. Všichni kluci předváděli svou standardní očekávanou výkonnost a důležité bylo, že z ní neslevili. To bylo klíčové.
Zbytek odpovědí přineseme ve druhém článku.
